U Hory Milešovky máme spoustu změn... Je to tady samá novinka...

Článek, který je tu, tady záměrně nechávám pro nadšence domškolácké a ráda se na toto téma pobavím a podělím o zkušenosti i osobně 😉 ! Pravda je však taková, že po šesti rajských letech jdeme do systému. Jindřiška šla do prachvobyčejné školy, malí kluci do prachvobyčejné školky a jediný Bártík nám tu ještě zústal na domazlení....

Kluci jsou ve školce spokojení (po pravdě mě to velmi překvapilo :-D), my si s mužem odpočineme a randíme a máme čas na práci, kočka naše sbírá ve škole první jedničky i první průsery, což taky patří k věci.. Jsem stále pyšná matka a mám svou cestu.. Jsem za ty roky vděčná. Posunula jsem se jako máma i jako člověk. Pracuji teď jako učitelka a průvodkyně dětí a své zkušenosti využívám maximálně. 

Domškoláctví vřele doporučuji lidem, kteří si tento životní styl vyberou z radosti, z touhy růst a rozvíjet se, být intenzivně se svými dětmi i svými starostmi a postavit se sami sobě čelem, sdílet čas a užívat si spolu skutečný život.

Domškoláctví nedoporučuji lidem, kteří mají strach ze systému, nemají jasno ve svých hranicích, jsou líní ráno vstávat a nechtějí s dětmi dělat domácí úkoly. Určitě je fajn a ba dokomnce potřeba si umět odpočinout, nic nedělat a říct si teď na všechno___ a vyklidnit se, ale budu přísná - podle mě tohle opravdu není skutečné téma, protože člověk sám před sebou stejně nikam neuteče. Dokud nebudete mít čistý stůl, najde si vás to samo.

Domškoláctví se prostě nedělá ze strachu nebo odporu ale z radosti 🙂

Jestli jsem vás neodradila, s chutí do původního článku 😉

U Hory Milešovky se žije sladce, tady totiž nikdo nechodí do školy. Nikdo nemusí. Tady voní škola na každém kroku, ale vlastně vůbec nikde. Děláme si tu co chceme a kdy chceme a život si prostě a jednoduše užíváme. Zjistila jsem totiž, že nejlepším důvodem, proč jsem se vyskytla na této pozemské jízdě je to, že si chci užívat OPRAVDOVÝ ŽIVOT!

Nevstáváme ráno brzy, nevozíme děti denně do míst, kde musí klidně sedět v lavici a poslouchat. Odpoledního taxíka děláme jen párkrát týdně na kroužky, nikoli denně. Náš všední den rozhodně není rutinní, uhoněný a nenaplněný. Žijeme si v poklidu naplněni sami sebou a skvělé zrcadlo nám k tomu poskytují právě naše děti, které s námi tráví dostatek času. Víme toho o nich dost, víme co celý den dělali, co je trápí a hřeje, co chtějí a proč. Máme také přehled o tom, kdo jim jde příkladem a co se za den naučili nejen za učivo, ale především do života.

Jdeme si na procházku, kdy chceme, jedeme na výlet kdy chceme a o víkendech se nemusíme nikde tlačit v davu. Učíme se, jak nás baví a jakým způsobem je nám příjemné. Potkáváme se se stejně smýšlejícími lidmi a naše děti si to spolu užívají volně, bez omezení.

Je to zábava...

Mám velmi ráda svobodu. A svoboda prý znamená zodpovědnost. Pro mě tato zodpovědnost je zodpovědností nad svým životem. A to především prostřednictvím mé mysli. Jde tedy o to, jak uvažuji o životě a HLAVNĚ, JAKÝM ZPŮSOBEM PROŽÍVÁM ONY VZÁCNÉ CHVILKY, ze kterých se život skládá; kterými je naplněn. Které až do posledních detailů tvoří to, čemu my rozumíme jako naše každodenní realita.

DLOUHO MI ALE TRVALO, NEŽ JSEM POCHOPILA, že zdrojem a tvůrcem mé reality jsem jen a jen JÁ.

Pokud si tohle základní pravidlo člověk ale neuvědomuje, prožívá se jako oběť a je pro něj těžké jít si svou cestou. Mnohdy si člověk ani neuvědomuje, co to vlastně správná cesta je. Jsme vedeni okolím, rodinou, společností, školou po stezce, která nám byla jaksi dána. Alespoň to tak vypadá, že nám to všechno bylo jaksi dáno. Skutečně dáno je nám ale to, k čemu nás vede naše duše. Tedy pokud ji alespoň malinko zaslechneme. To už se ale vůbec nemusí líbit našemu okolí, rodině a možná ani přátelům.

To se může stát třeba v případě, že se člověk rozhodne pro domškoláctví:-)